Ozářená tma

Věci celého světa, poněvadž jsou živé,

(poněvadž cítí, slyší a na sebe s láskou se dívají,)

volají, vzpomínají a zpívají,

ruce vztahují, radují se i teskní a dříve,

než o tom víš

ucítíš

jejich laskavou ruku hřejivým soucitem

na srdci svém.

Duchové fluidum živé krásy a živé bolesti

nad celým světem duje,

je všeho síla v něm, vzlet, láska, rozcestí,

hovoří signálem vzpoury a promlouvá tichem,

je hroudou, kamenem, hvězdou, břízou a živočichem,

vesmírem celým prostupuje.

Vše spolu souvisí. Dobro je reflexem zla,

smutek je z radosti, štěstí je z utrpení.

Za krásu jásavou, pro kterou život není,

děsiti musí na pólu negativním

násilí špatných na srdci primitivním,

zločinná bída z peněz vyhřezlá.

Pro energii dobra a krásy ne každá

věc je stejným vodičem, –

zvláště ne srdce! – (dnes láska, zítra vražda,) –

vyznej se v něm

v srdci svém,

když věčné věci celého světa: atomy, osudy, osoby

vteřinou každou v ně činem i myšlénkou působí

– a ty o nich nevíš, ty nevíš o ničem – –!

A přece je v životě věcí jediný zákon a jediná míra.

Věc každá druhou v dlani své svírá.

Čin tvoří čin a udává směr jeho dráze.

Osud je jen zemská gravitace na přesné váze.

Vše má svou určitou tíž’,

jež citem je vyměřena.

Na jednu misku bolest položíš

a na druhé misce vyplove radost trpkostí vykoupená.

Jdeš unaven večer ulicí,

tak šedivě k dlažbě se tulící,

pobouřen, zarmoucen, planý – –

a najednou srdce se zúrodní

záhadnou, útočnou povodní,

nevíš – a zpíváš a tančíš a letíš a biješ,

štědrou úrodou srdce na všechny strany

plýtváš, rozhazuješ,

zkrátka: – žiješ!

divokou vichřicí

duješ,

vrháš se na kmeny hnijící,

zdá se ti, že neseš nové

símě granátové

v dychtící stráně...

Nebo kdes v oceáně

v bezvětří po dlouhé týdny

loď plná naděje na mrtvých vodách mešká,

(poledník 136°, třináctá rovnoběžka

severní šíře a na západ od Greenwiche),

– nic o tom nevíš, – jsi lhostejný a klidný – –.

Pojednou vše se změní:

moře se vzedme a vzkypí,

šílené, mrskají vichřic a uraganu biče,

bouře kleje a burácí nocí,

boží dopuštění,

blesky jsou modré šípy

a posléze rozštěpí stožár.

Raněnou loď bez pomoci

požírá s praskotem požár.

Zoufalství skřípe zuby a – věci s červenou krví dobíjí lůza.

Hořící vrak se potopí.

V té chvíli tvé srdce uchopí

černá hrůza.

Úroda v srdci ti vyhoří,

stesk, prázdno, zoufalství, vědomí příkoří

ze všeho zbylo,

jakoby do tvého vlastního srdce ti bylo udeřilo.

A přec’ o tom neštěstí v moři není ti známo nic! – –

Ale jen tehdy, jestliže neklesneš, zažiješ ještě víc!

Blesku zář srdce ti osvítila,

– třeba že’s neviděl loď, když stala se hořící pochodní, strašlivou pecí, –

a jestli tvá bolest dost veliká byla,

uvidíš mír a vyslechneš tiš

všech věcí hřejného doteku

v ozónu vůni:

k nejhlubší tůni,

k nejprostší, nejhlubší pravdě, k vášnivé milosti věcí

a k bolestné lásce k člověku

pokorný, malý, s nesmírně bohatým srdcem, se protrpíš!