OZÁŘENÉ OKNO.

Již pozdě. Ulicí sám musím v noci spět,

a sníh mi sahá po koleno;

kol všady temno je, že sotva vidím vpřed,

jen tam, hle, okno ozářeno.

Tam plane ve výši v ten oblak sněhový

jak tmou světélko, duše děcka,

a jak tak hledím výš až k němu pod krovy,

mně přízeň k němu roste všecka.

A sním a přemítám, kdo za ním bdí to as,

zda kmet, zda dívka jemné pleti,

kdy hvězdy na nebi, a zlatých snů je čas,

proč k němu spánek nepřiletí?

Ó, je-li básník to, a duše horoucná

teď nové písně sloku přede,

ať jména jeho lesk plá v mlhu budoucna

jak okno jeho do tmy šedé!

A je-li matka to nad chorým děckem snad,

jež oknem tím se dolů smává,

kéž jeho klidný dech by k uchu teď jí pad’

a dceruška jí vstane zdráva!