OŽÍVAJÍCÍ VĚCI

Jdou oblaka jarní, prudká a stínů prudký běh

se poli honí a déšť má se sluncem na křídlech.

Je slunce ve vsi a bezy u chalup za ploty

i ze hřbitova voní. Pln sladké mrákoty

je vzduch a staré schody, okna, dveře a brány

jsou plny očekávání a dokořán zotvírány.

A jakoby staří pracovníci, již dleli tu za sta let,

i snílci a básníci měli se vzbudit, když hřbitovní květ

obejme hroby, vidím je jasně, neb mnoho vždy věcí tu zbude,

jež mluví jich vynalézavou prací a dívá se všude.

Maličké děti, jež umřely, nechaly důlky od her jak hrob,

tu starci nechali v trámech a ve zdích rány skob,

tu snílci básníci v truhle komory bibli neb knihu

a hospodyně dobré až k stropu peřin tíhu,

zemřelé nevěsty věnečky na stuze, drolící se,

ženiši máje schýlené, sluncem černé a lysé,

a zdá se mi, že tu všichni se ještě setkávají

tisíci myšlenkami, jež ruce si podávají,

neb jejich památka bloudí, stopy své všude tlumí

a řečí věcí, jež po nich zbyly, hovořit umí.