Ozvěna krásy.

Vždy, když se zadumám nad širou plání vodní,

jež v dechu večera mi dřímá u nohou –

sen míru oblaží mou duši ubohou

a svitne v její noc, jak v moře lampa lodní.

Zřím, vlna za vlnou jak v žlutý písek bije

a na štěrk pobřeží se věsí stříbro pěn;

když příval v šumění do skalních šplíchne stěn,

a krůpěj poslední mech černých srázu vpije,

je smutné ticho zas! Ni čejka nezavolá

nad šerým tokem tím, jenž líbá svislý břeh,

jen jakby ozvěnou v svůj líný, těžký běh

hlaď lesklá na vrchu se pohne tiše v kola.

Leč v nehnutou tu pláň když kámen s výše padne

– tu skvoucí pěny kruh se vůkol vzedme hned;

a když juž zaniká, tu aspoň v jeho sled

roj bublin ještě vzplá, jak čisté perly vnadné!

A na ten patře zjev – já myslívám si přece,

jak často tak i nám se děje ve hrudi;

jak dojmem jediným v ní hned se probudí

tón často ryzí tak, jak tam ty perly v řece!

Tak v srdci po létech se upomínka hlásí,

kdy na rtu dávno juž nám „s bohem“ vymizí,

tak v duši naposled, než snům se odcizí –

nad hrobem zašlých let se ozve dojem krásy!