Ozvěna roku 869.

Věsť se nese do slovanských vlastí,

zevšad přeradostný hlahol hřímá:

„Bratří solunští se berou z Říma,

zvítězivše zrádnou nad nápastí!“

Jásá zbožná Moravanů družba,

zdoby skládá siré na oltáře,

plíná těcha z každé zírá tváře,

jedna v hrudi rozloží se tužba.

A juž v dálce svatý kříž se třpýtí,

průvodu též zbožné zvučí písně;

hle, tu v rozkoš promění se tísně,

a lid věrný v cesty stele kvítí. –

Však co blednou Moravanů líce,

co ta slza v Methodově oku?

Kdeže Cyrill po Methoda boku?

Či snad Cyrilla juž není více? –

V nadehvězdné Cyrill vešel stany,

z bouří světa ku věčnému míru,

Moravanům svatou zdědiv víru,

Methoději – zbožné Moravany.

Na smrtelném ještě Cyrill loži

za slavské se modlí za popluží,

v lásce k Moravanům bratra tuží,

shůry želá požehnání Boží. –

Biskupů však skvělá zdobí říza

Methoda, jenž všude hlásá Boha,

a kam Methodova vkročí noha,

božské víry rozlévá se míza. –

Tisíckrát juž skvítlo od té doby

jaro novým pestrobarvým květem,

mnohdy bouře burácely světem,

mnohý národ v matné klesl mdloby.

Lide slavský, tvá kde síla jará?

Cyrillův-li odkaz v srdci nosíš?

Či se Methodem svým nehonosíš,

stíní snad tě nevěry noc chará?

Blaze tobě, tvá-li hruď jest čistá,

nezničí tě zpupných hanců zloba,

nové slávy ověnčí tě zdoba,

věčná koruna se tobě schystá.