Ozvěna štěstí.

Vždy večer, když se v tichém proudu řítí

zas jeden teskný den ve věčna říš,

hlas táhlý kláves bílé ruce vznítí

ve vonné komnatě o patro níž.

Tam salon malý, který tak je vlídný

při záři lustru v rudé tapety,

dvou šťastných duší útulek je klidný,

jež v báji líbánek jsou zaklety.

A chvílí v tónů zmlklých náhlém tichu

řeč slyším šumět zdola v ševelu,

rty zvučně chvít se v lahodícím smíchu,

ruch laškovný jak záchvěv pocelu...

To v srdci upomínek echo budí,

jak listím uvadlým když větry hnou,

neb jak by tajná ruka ve mdlé hrudi

mně rozvírala ránu bolestnou.

Tak v chorobném svém žití, které žiji

bez lásky, jež mi byla ztrpčena,

jen roztruchlí mne dumnou melodií

vždy večer cizí lásky ozvěna.