Ozvěna.

V hlubokém starém lese spí kdesi ozvěna,

zelenou clonou větví a kmenů stajena;

ne, nespí, sedí tiše, kde skály svítí tes,

a dívá se a dívá v ten dlouhý tichý les.

A vidí lesy tmít se a vidí lesy kvést,

v dne záři žhavé dřímat a dýchat k svitu hvězd,

par závoj, stromů chvění, let ptáků, listu pád,

a tiché kroky zvěře, kdy všecko šlo už spat.

Pak v teplý večer z jara zří mnohý lidí pár

a zná tu jejich lásku, jak skály svojí žár,

svým okem bloudí s nimi, jak ruku v ruce jdou,

až zajdou v lesa stíny a splynou s hloubky tmou.

To všecko zří a plnou má duši krásy té,

a často vlídné oči má slzou zalité,

jak dojímá ji život a tichý lásky cit,

a chtěla by vše říci – a nesmí promluvit.

Jen když si lesem výsknu, jak nejvíce jsem moh’,

neb táhle lesní strání se rozhlaholí roh,

tu na své nohy skočí a dlaně k ústům dá

a se šíleným plesem ti nazpět zajásá...

Tak zakleto jen ženy je srdce v mlčení,

nechť nový příval citu se z hloubky pramení,

nechť plné novým štěstím, že dalo by se v let

a zvonilo v svém tluku to v celý širý svět.

Jen když se sladké: Láska! na tvojích zachví rtech,

jak odpolednem slunným když táhne lesa dech,

tu vyšlehne to z oka a zrumění to líc,

a láska! láska! láska! ti letí náhle vstříc!