OZVĚNA.

I mrtvé skály ozvěnami znějí,

když polnicemi svými zařve bouře;

z nich ryčí ozvěny, když z bitev kouře

den soudný hřímá pozemskými ději.

Když skály, jakž by živé lidské nitro

tím nehřmělo, čím kroky věků duní,

když budoucnost jak v temném novoluní

co hádanka se bouřně rodí v jitro?

A jest-li každá duše ozvěn plna,

jakž neznělo by srdce básníkovo?

On hledá pravý soud a pravé slovo,

ctným bojům žehnaje a vražským klna –

On všecky rány, všecky strázně cítě,

v slz lidských moři s vichrem lidských vzdechů,

všem hledá spásné kouzlo pro útěchu,

a přec jen s nimi pláče jako dítě.

Ač pěvec ohlas zákonů a tajů,

jež vládnou světem, chce svou písní hlásat,

jen s lidem svým přec umí lkát a jásat

a prožívat s ním osud rodných krajů.

On s námi plesá, věří, doufá, baží,

den vítězný když rozpial duhu štěstí!

Ač mní, že vidí hloub a dál, že věstí –

jest nadšen tím jen, co nás všecky blaží...

A proto píseň ozvěn ze strun roní,

že pro svůj lid jen žije a jen dýše,

že srdce jeho jako plná číše

vždy v pozdrav o národa pohár zvoní.

Však ozvěna jest povždy mdlejších tónů

než hlahol mohutný, v němž původ její,

a píseň nedostačí světoději,

v nějž vyzněl chorál smrti milionů.

Jen krátkým dozněním se ohlas vděčí

svým původům – chvil vážných zpěvák mělký;

a než se ozve pravý pěvec velký,

kéž velkou dobu stihne příští větší!