OZVĚNA.

Z pomezí české země

tu píseň žalná doléhá ke mně,

má zvláštní přízvuk dnes.

Tam stojí a pláčí a se ohlédají

zpět po domovském kraji

ti, které vyštval z něho nepřátelský běs.

Mha leží na lesích, a v údolu

vesničky jedva oddychují.

Vyhnancův oči pálí,

k západu hledí, v rudém plápolu

kde černé mraky plují

a tonou v dáli.

Tam na rovině pod horami v mhách

spí Praha. Habsburský kat krvavý

svůj meč až pod oblohu vztáh

a vyhnancům jím kyne v pozdravy...

Má zvláštní přízvuk dnes ta píseň zoufalá...

Staletí přešla, víra žila v nich

a láska doufala.

Žil pracit v rodech a potomcích,

že přijde den, ó, přijde den!

Jsou stará proroctví již vyplněna,

a v jásot proměnil se sten –

Ó, rci, proč stojíš zamyšlen,

ty, dědic nejžádanějšího věna?

Zda měříš a srovnáváš

svou lásku i pokoru

s tou tam, již rozžeh bez vzdoru

Učitel lidstva jako budoucnosti stráž?

Rudého kata zabils, konec zlobě,

a vláda věcí tvých je ve tvé ruce,

než nový nepřítel tu a je v tobě,

a sobě sám jsi škůdce.

Proč? Vyhnals lásku, jsi jí chud,

a jara nekvetou ti,

v duších se líhne rmut,

neb ztratils berlu na životní pouti.

Zášť bratra proti bratru vyšlehá,

v radosti nebéřeš ni dnů, ni dějů.

Je studená tvá říš.

Kdo nepodlehl, podléhá.

Růžové paloučky ti vzrostly do omějů –

Což nevidíš

a nepřemítáš v čas ten,

proč nejsi, nejsi šťasten?

Na staré grunty minulosti

je dlužno klásti nové ctnosti,

hnát mramorové sloupy z jam

a stavět, stavět v sobě nový chrám

pro božstva těch, již věrně oddáni

šli do exilů vyhnáni.

Prorvi se, prorvi z osudových sítí,

pojď, bratře milý, uč se moudrým býti!