Ozvěny.

Co do hlubiny duši zčeří,

co do snů sálá barev žárem,

v mých básních jako mlhy šeří,

se neurčitým míhá tvarem.

Zář oslnivá, jež se bleskne

a jako slunce v duši padla,

jen zlatým stínem se v nich leskne

jak bledý odlesk ze zrcadla.

Co hlaholí jak velké zvony

a slavným tichem duše spěchá,

jen tlumenými zazní tóny

jak zvuků zmírající echa.

Co srdcem zpívá, co v něm zvučí,

co varem stoupá žil mých stébly,

co oceánem v srdci hučí,

v nich slabě zní – jak moře v škebli.