P. Porubskému a choti jeho.

Jak mílo srdce vlídné k rovnému se vine,

A obé v blahoplodném utěšení plyne;

Tu skuhrajecí hoře v mžik se odstraňují,

Jen pocitové přízně žíly naplňují.

Tu zamračené se trudem vysloní čelo;

O jak by v tomto plesu svrasknouti se mělo?

Svět v proměněném blesku na nás pokynuje,

V něm hodně dlouho žíti, vůle opětuje.

Jak často vyniká mi radost v vašem kole!

Jak často zapomínám u vás na nevole,

Jenž zatrpčují život, v svodné hloubky vodí,

A tisíc prázdných videk, tisíc toužeb rodí.

Zde neklamavým slibem všecko ztvrzujeme,

Čím k oustrannému vděku čile směřujeme.

Kde vděčnost ochotlivou vděčností se splácí,

A honosnosti zrádné trůny plzké kácí.

Co více bližnivosti svazky utužuje?

Co k laskavostem zvolným srdce povzbuzuje,

Než vděčnost, ono kouzlo ducha šlechetného,

Jenž hledá v činech zbožných tovaryše svého?

Proč hrdí zaslepenci blaženost si kalí,

A na se časné muky umyslně valí?

Proč důtku přirození vlažně přecházejí?

Jen v zlatu hemžícím se ukoj nacházejí.

Jak mnohý vrátký člověk chlubným duchem jatý

Tak hnusně potupuje svazek lidstvu svatý,

A tváří plnou pýchy nad jiné se bočí,

A kdo mu neotročí, tomu zkázu sočí.

Jaks mýlen smrtelníče, an tím ducha bavíš,

A na podnoží lidském slávu svou si stavíš,

Kam nerozum tvůj cválá? proč se prohřešuješ?

Proč od své blaženosti tak se odvzdaluješ?

Co platno zhostiti se spasné dověrnosti,

A maně srdce zadat strastné samotnosti?

O blaze, třikrát blaze vám, že podál tomu

Jen v lásce štěstí máte, neškodíce komu,

Že pravou cenu čisté šlechetnosti znáte,

A světlým přesvědčením vůli svou jí dáte.

O, by vám ruka štěstí stále lahodila!

By kvítím vonným vaše stezky ozdobila,

Ať blahodávná ruka boží milostnosti

Krok každý žehná vaší velemyslnosti.