Pachole u potoka.

Pacholátko sedí

U potoka,

Poslouchá, jak z dubu

Holub vrká.

Vůkol květinek jak

Včela bžučí,

Zefyr jak skrz mladé

Lístky fučí.

Outlá prsa plní

Bujné slasti,

Srdce mladé nezná

Truchlivosti.

Všecko se na něho

Libě směje,

Rozkoš jen okolo

Něho věje.

Proč pak, ach! jaro tvé

Musý přejít,

Proč vždy pacholetem

Nemůžeš být?

Leto se již na tě

Můžně dívá,

Zyma – ač zdaleka –

Smutně kývá.

Nermuť se však proto,

Dítě milé!

Na světě panuje

Jenom chvíle.

Všecko tu pomíjí,

Všeho tu cýl,

Starcem jsa plesej, žes

Pachole byl!