Pád Karthaginy.

Zlá Karthaginské z Říma stihla rána.

„Když chcete mír, buď zbraň nám odevzdána!“

Dí velitel, a Pun ji smutně skládá. –

Jsou bezbranni. Teď Říman dále žádá:

„Ven z města všichni! Dvé mil od přímoří

buď vaše sídlo!“ – Tak se nepokoří!

To bouří krev! – Chrám na dílnu se mění,

a dnem i nocí hlučí kladiv hřmění,

a ve brusírnách těžké meče syčí;

kmet kove zbraně, jun se s nimi cvičí,

a ženy, které z poupat v růže kvetou,

své dlouhé vlasy na provazy pletou. –

Dvě plná léta tuhý odpor kladli,

jak lvové stáli, jako lvové padli,

když osud děsný se smrtí je váže.

Kout každý hájen do poslední páže,

a sedmnáct dní celých živen spoře

dul vítr zhoubný v plamenité moře,

jež slavnou v dějích bylo Karthaginou.

Až dosud plavci, když tamtudy plynou,

šlou pozdrav svůj, kde město v lesku zoří,

jak sídlo rajské, stálo na přímoří.