Pád Ninive

Dvé let král Sardanapal již se brání. –

Co platno úsilí a namáhání?

Bál na Ninive okem hněvným sálá,

a Mylitta, jež vždy se libě smála,

tvář zahaluje. Problysknou-li mrakem,

zří hvězdy strnulým a smutným zrakem.

I z letu ptactva kněží zkázu hlásí.

Ba i ten Tigris se zrcadlem krásy,

v něž vnímal obraz Ninive a nebe,

teď hradby podmílá a hltá v sebe.

„Smrť nad porobu!“ – volá Sardanapal –

„Jdi každý domů a své lože zapal,

ať všechno s námi zahyne a shoří.“ –

Již tone město ve plamenném moři,

v němž vítr jako šílený se vzteká,

vře země žárem, svítí do daleka. – –

Jen trosky zbyly – roste na nich tráva. –

Tak padlo Ninive i jeho sláva!