Pád rodu Mysironského.

Na Krušově, starém českém hradě,

Vládne hrdě zasmušilý Vlach,

V zemi cizinec, v císařské radě

Mocen, všem domácím na postrach.

Pokoj s ním; k poháru kdy zasedne,

Tehdáž pros, a snad i obdržíš;

Leč kdy zrakem jizlivým pohlédne,

No, stěhuj se, sic o zkáze zvíš.

Mysironi slul ten Vlach. Choť jeho

Češka byla, mladá, spanilá,

Jenž co anjel dobrý muže zlého

Před bludnými kroky chránila.

Marná snaha; něžná slova lásky

Neobměkčí srdce kamenné,

Stobarevné Hymenovy pásky

Slabě víží duše zrůzněné.

Jednou seděl rytíř zas při víně,

Rozmar v tváři hrál mu růžený,

Anť tu sluha vstupuje do síně

Zděšený a potem zbrocený:

„Pane, ač nedávno pokořena

Zběř rolnická – již se zdvíhá zas:

Louka lednická jest posečena,

Pod Rohami prokopali hráz!“

„Ha, to smělé, selské příkořenství –

Zkřikne rytíř – pomstím při sám Bůh!

Tak-li směli zrušit člověčenství,

Já též s ouroky jim zplatím dluh.

Honem koně! Zchystej karabáče,

Zahudem jim píseň k hýření!

Nechť holota smělá se vyskáče

Při veselém svistu řemení!“

To slyšíc paní milostná, zbledne,

Zachvěje se hrůzou, ouzkostí,

Zraky tiché k manželi pozvedne

A prosí s dojemnou snažností:

„Nechtějž, pane, nad lidem se mstíti,

Jenž své právo hájí domnělé;

Lépeť outrpnost nad vinou míti,

Než ji trestat v zlosti zkypělé!“

Darmo zrází, darmo slzy rosí,

Darmo své děťátko nastaví:

Holubice dravce neuprosí,

Slzy vášní proud nezastaví.

On již letí na divokém koni,

Hříva větrem vlaje zdvižená,

A paní se smutně z okna kloní,

Předtuchou bolestnou trápená.

A on jede tryskem, v rozhořčení

Až na místo, kde pych zpáchali;

Tam stojí sedláci zamračeni,

Jakby los svůj očekávali,

Vlasy dlouhé větrem pocuchané

Vlají v zmatku divném po čele,

Ruce zklesly, oči polekané

Hledí k zemi tupě, nesměle.

„Ha vy lotři! počne rytíř láti:

Hlavy tupolebé, Běs do vás!

Že jste směli o mé zboží státi,

Toho vám se zželí dlouhý čas!“

Leč tu starec stoletý vyvstane

A zavrtí hlavou šedivou:

„Ne tak! – neračtež se horšit, pane,

My jen dědinu hájíme svou.

Co nám předci naši dochovali,

To je naše! to nedáme vzít,

Oni hrdla svá nasazovali –

Nám nezdá se jinák učinit!“

Místo odpovědi rytíř v zlosti

Šlehne starci přímo do očí,

Až mu, běda! z jamek hlubokosti

Zrak drahý s slzami vyskočí.

Starec svíjí se – a však nepiskne;

Leč syn jeho zaň se osmělí:

Vyňav z ňader zbraň ukrytou, stiskne

A rytíři prsa prostřelí. –

Nikdo vraha smělého nestíhá,

Kůň poděšen cválá k domovu,

Třesa hřívou po lukách ubíhá –

Na hřbetě mrtvolu pánovu.

Hlava dolů visí, poklepává,

Nohy ztuhlé váznou ve třmenech,

A kůň pádě frká, oddychává,

Zbarven krví teplou po plecech.

Běží jako jelen chrty štvaný

Hustým mlázím, strání, doubravou,

Až pak všecek blátem ucákaný

Před hradem zadupe podkovou.

Na pavlanu hradu Krušovského

Stojí paní – obraz anjela,

Na rukou drží synáčka svého,

Očekává návrat manžela.

Přes zábradlí toužebně se kloní

A hledí do lesních temností,

Z oka slza předtuchy se roní,

Srdce tluče tajnou ouzkostí.

V tom zařehce kůň, – a jedno zření

Jí tu hrůzu všecku odhalí,

Leknutím již sebe mocna není,

Upustí děťátko – v ouskalí.

Dědic Mysironů rozbil oudy

O pokrají hradu starého,

A sedláci řekli: „Boží soudy!“ –

Toť pád rodu Mysironského.