PADÁ MLHA...

Padá hustá mlha do stišených lad

a jak tiše padá, do duše mě mrazí:

vím, i do dnů našich padne jedenkrát,

květy dneška zima nelítostně srazí.

Vím, teď máš mne ráda, mládím prohřáta,

ale život má své temné prohlubiny,

krajina snů našich, sněhem zaváta,

i tu velkou touhu zastře jednou stíny.

Jenom vzpomínání mlčelivý pták

zadívá se teskně, dlouze do minula –

vím, dnes máš mne ráda, a přec i v tvůj zrak

jakby se ta mlha vlákny navinula.