PADAJÍCÍ HVĚZDA.

Měl pusto v duši, vše z ní prchlo v dálku

i víra v dnešek, naděj v budoucnost,

dva giganti v ní stálou vedli válku:

to bylo zoufalství, s ním v boji ctnost.

Ctnost bílý anděl – Zoufalství běs tmavý,

v hlas ctnosti ryčel pustý jeho smích,

když pravila: „Jdi, člověče, a v davy

nebeských světel popatř vznícených.

Tvé duši schází jas, byť jiskra malá,

a zaplane to v ní zas letním dnem.

Jdi, pros a lkej, když nad hlavou se vzňala

ti světů záře v nebi průhledném.“

A člověk šel, neb nebe bylo mořem

planoucích paprsků. Svou zvedl tvář,

své rozpřáh ruce lkaje velkým hořem

do ticha nočního a ve hvězd zář...

Tu viz! Blesk jasnější v tom světla jasu

šleh nad hlavou mu přímo v zenitu.

Ty myslil bys, že vidíš náhle v žasu

v chladnoucím kovu rýhu vyrytu.

Pak bylo to jak šikmá rudá čára,

jak biče nárys dlouhý, ohnivý,

jimž obr kýs, kdy hněvem v mracích hárá,

tam vzdušné oře švihl do hřívy.

Pak bylo to jak světlá vločka sněhu,

jež zvolna roste v hromnou lavinu

a vzplanouc naposledy koncem běhu

se v tmavou rázem smykne hlubinu.

Pak bylo to jak signál rudým se sklem,

jak vytrysknuvší do tmy raketa,

jež v šumných jisker dešti lesklém

se v duhovité koule rozlétá.

Pak bylo to jak žhavá koule z děla,

kdes vystřelena mračných na hradbách:

syk vzduchem zazněl, zem se pozachvěla,

a člověk po ní chvějnou rukou sáh:

„Jsi ono světlo, jež mé duši schází,

jsi ohnivý vůz onen biblický,

jsi paprskem, jenž duši doprovází

v ráj onen skutečný, ne mythický?...“

Než domyslil, sáh po nebeském žáru,

by do duše své na věky jej skryl.

„Zda nevidíš“ – řval běs – „kus hlíny, škváru,

na němž bys prsty sobě popálil!

Zda nevidíš, ó, jak bych já se mýlil,

ten vypadený z věčné rakve hřeb!

Vždyť proto jen, nic víc, jsi prose kvílil,

by padaje on minul tvoji leb...“

A tehdy člověk po prvé prý zšílil.