PADAJÍCÍ VODY.

Nad propastí jsem stál a v ní to divě vřelo,

sta proudů se všech stran se protínalo, hřmělo,

v tmách, které jako Noc své sítě splítaly,

a já zřel proudy v nich, kterak se chytaly

a mžikem bleskly zas jak dívčí ruce bílé,

než v hlubou padly čerň a v prázdno zasmušilé.

A padaly vždy hloub, bůhví, kde ztrácely se,

než z bezdna vyvřely a nové vracely se

hrou divnou v propletu, již zvuk jen nastiňoval,

jenž, vyplašený pták, se v rýhách skalin schoval,

by dál v nich stupňoval svá zmírající echa

jak démon, jenž svůj ston v Gehenně stoupat nechá.

Ó byl to šum a huk a vír a bouřný dusot,

jak fen sto hladových by z psince vyletělo

a náhle zlomen jak vzdálených ořů klusot,

pod kotlů rachotem jak zápasící cello,

zde všecko v propletu, vír, spád, trysk, dno, skal kružba,

a kletby, sténání a jásot, výskot, tužba,

to vše se v milliardách drobných kapek tříští

v tmě, nad níž světla se jak tigří oči blýští...