Padaly hvězdy...

Padaly hvězdy, jako když zlatým

zapláče deštěm nebeský strop,

a já jsem snila: „Hrstkou těch slzí,

nebeská sféro, hlavu mi skrop!“

Tichounko v křoví chvěla se píseň,

opojný růže dýchala žal,

padaly hvězdy zdlouha a světle,

stříbrný srpek nad nimi stál.

S skropeným čelem zřela jsem k nebi,

padaly hvězdy, sršely níž,

hasnuly v temnu šumících větví,

svitnuvše srdci: „Doufati smíš!“

Daleko bylo tehdá mé nebe,

šla jsem mu přece s nadějí vstříc,

do srdce mého z očí tvých drahých

padaly hvězdy, – – nezhasly víc!