PADÁME NĚKAM

Slyšíš, jak město pod námi hrobově mlčí

a řeka lstivě se plouží od šerých břehů?

Víš, co je mlčení hrobů? Tajemné lákání ticha?

Víš, proč Tě tisknu tak k sobě, ruku Tvou ve svojí střehu?

Nad prázdnem ztrnulí, zděšení propastí času

cítíme konec, jenž setřese sny naše s čela.

Cítíme dědictví věků, slzu, jež v tolika očích

tolikrát nadarmo prolita, znovu a znovu se chvěla.

A padáme někam. Však opřít’ se nelze, nemáme křídel.

Ruce své sepjavše, k sobě se modlíme v letu. –

Je vše jen záblesk. Brzy již dopadnem v hlubinu chladnou,

střízliví bídou a s trpkým úsměvem marně líbaných retů.