Padánky.

Zabujel jesenní vítr a svistí,

kývaje hlavami štěpů;

bázlivě šepotá schnoucí jich listí

za jeho svižných rázů a tepů.

Šumno a skočno tam ve stromořadí;

vítr mi připjal svá křídla,

mává mi pláštěm a cuchá i hladí

vlas můj i stromů temena zřídlá.

A jak jim protřásá koruny chvělé,

na klobouk něco mi ťuká,

v plece mi klepá i v trávu se stele,

v cestu se koulí, pod kroky puká.

Padejte, padánky začervenalé!

Sypte se, není vás škoda!

Zdáte se, nejste však pravé a zralé,

pod líčkem pyšným červík vás hlodá.

Vítr jak soudce, jenž úchvatnou řečí

otřásá svědomím zloby,

proniká stromy a pád váš mu svědčí,

že jste jen chabé, líčené hroby.

Dolů, jen dolů, jak v tance ty chvatné

čiperný vítr vám hude!

Dolů, co nezdravé, klamné a špatné,

ať jen, co ryzí, nahoře zbude.

Tvrdé a hořké, však pevné to ještě,

zdravou co silou tam kyne!

Padánky, pršte jen mihotem deště!

Předčasná pýcha větříkem hyne!

Dolů, co nezdolá v čilejším hnutí,

nechť to má lžibarvu růží!

Mocný duch času i vás dolů nutí,

padánky zásad, – chabí jich muži.