PADESÁTILETÉMU BÁSNÍKOVI

Sníh na tvé hlavě, ne však v srdci tvém,

tam tiše krásno, jako v záři bývá,

když zadýchána vlahým večerem

zem usmířena k obloze se dívá.

Tvé jaro bylo slavno zázraky,

tvé léto velké úrodou i sklizní,

a jeseň tvoje v modré soumraky

jen smířením a dobrodiním vyzní.

Lán české země, věky zdeptané,

byl tebou vzkypřen, bratře slavných věků,

a co v tvých stopách věkům zůstane,

zem českou přeční, svítíc po daleku.

Šels na hory a ved’s tam druži svou,

sto cest jí kácels lidstva ve pralese,

a s vrcholů tvých dálnou nádherou

tvůj celý národ pyšně rozhlédne se.

Zda dnes to cítíš, že jsi nešel sám,

byť různé cesty k tvému vedly cíli,

že na vzdory všem tmám a útrapám

jsme s tebou, otče, na těch cestách byli?

V den, kdy je slavno kolem tebe zas,

kdy s přáteli i nepřítel se klaní,

ó dovol, otče, jenž jsi vedl nás,

být tobě nejblíž, dlaň svou ve tvé dlani!

Ó dovol, mistře, vůdce, příteli,

nám pro květy se u tvých nohou shýbat

a za všechen dar ducha přeskvělý

i člověka, ne básníka jen zlíbat!

Zřít orly tvoje, kterak v mraků brod

se vznesli v mladém perutí svých trysku,

a při tom vděčně, jak tvých synů rod,

tvé drahé srdce cítit tlouci v blízku!

Krev tvoje jsme, a cokoliv je z nás,

ať třeba chvíli na světě to žije,

ať slabo to, ať silno pro zápas,

je z ducha tvého, ze tvé harmonie.

Tvé pohoří ční v ústret časům všem,

a na úpatích jeho jaro mládne,

sníh na tvé hlavě, ne však v srdci tvém –

tam říše je, kde slunce nezapadne.