PADESÁTKA.

Muž – a přece na scestí

snů se dávám,

dávné vendské pověsti

vzpomínávám,

na Rujaně zlatý bůh

trčel vzhůru,

hleděl zraky – démanty

do azuru.

O kupale pravěkém

na Rujanu

šla sta v kruhu dalekém

Polabanů,

ženy vlasy černými,

muži štítem

zakryti za bohem svým

Svantovítem.

Co jsi zapěl, bude znít,

pěvče zlatý,

dokud kmen náš bude žít,

z každé chaty,

nech se kdesi vysoko

v horách ztrácí,

ale jsou dva démanty

v zlaté práci!

Co jsi viděl jedenkrát

z Kahlenberku,

jak kyz zlatý bude plát

z kupy štěrku,

Matky dvě, jež zachytils

světlou tuší,

věčným dlátem v desku's vryl

našich duší.

Byť's jen pěl (a potom ztich)

ty dvě ody,

jako bílý bůh ses zdvih

nade vody,

či jako kněz Tábora

v seči tuhé,

v ruce kalich svobody,

palcát v druhé.

Dnes ve svátek národní

duše plají,

všecka srdce na šalmaj

lásky hrají,

všecky oči za Tebou

pozírají,

zdráv buď, Svantovíte náš,

na Dunaji!