PADLÉHO MILÁ.

Vždycky, miláčku, jsem přála tobě,

abys růžemi vždy věnčen býval,

v růží kolkolem bys kráčel zdobě,

povždy na růžích bys odpočíval,

růžích pověčným ti jarem stlaných,

věčnou rosičkou ti svlažovaných.

Ach, teď nachové ti planou růže

v zlatých kadeřích a bílém čele,

k spánku vystlaly ti věčné lůže

ran tvých rekovných již růže skvělé,

rosou vlažené, jež plyne tichá,

vždy se pramení a nevysychá.

Sladkou chovala jsem povždy víru,

tvůj že jenom bol mou duši bolí,

můj že vane mír jen z tvého míru,

ta že moje slasť, již druh můj zvolí;

ach, teď blahý mír, jenž k tobě splývá,

bolu prost, – ó jak mi duši zrývá!

Vždy jsem vzníceně si přísahala,

z loktů nepustit tě nejvěrnějších,

leč by vroucnější tě láska zvala

kynouc do rájů ti blaženějších;

ach, teď náruč tě tak chladná jímá, –

tobě přec se v ní tak sladce dřímá!

Smrti láska má však neustoupí,

sirá, samotná, však věčně věrná,

blaho přetrvá, jež ona loupí

vratká, lakotná i licoměrná;

nikdy nedala bych její zlobě,

bledý reku můj, tě vyrvat sobě.

Ale nad mutné to žití chudé,

nad milenčin pláč a vzdechy děví

píseň rekovná ti věrna bude

v slávě obvinouc tě v junné zpěvy,

skvi se po věku v ní ještě mnohém,

jí, ach, nebohá tě vzdám – buď s Bohem!