PADLÉMU HRDINOVI

Lítice krvavá a ohnivá

v železné náručí tě jala

a vichřicí svou slepě hnala,

hnětouc tě jako žena vášnivá,

jež v křečích divé lásky mrhá

životy, – posléz’ jak syn věrný

bys přijal smrti pocel perný,

kde pro ideji velkou vrhá

se vlastní bytost v žertvu výkupnou:

a kule, jež se v hruď tvou vryla,

jak v schránu v ni se uložila,

pro touhu volné vlasti posvátnou.

Do hvězdných dálav kosmu patře,

vzpomínám tebe, srdce žhavé;

sním, závidě tvé štěstí pravé,

něžně: kéž směl bych říc’ ti bratře!