PADLÍ VOJÁCI.

Já půjdu do boje až zazní polnic hlas,

ó půjdu nadšeně za povinností svojí,

tu bázně bledý cit již opustí mne v ráz,

až hlukem omámen stát budu v šiků roji.

Však až se navrátí zas domů druhů řad

a domov uvítá je zpěvy vítěznými,

jim skráně ověnčí, až budou usedat

u tichých krbů svých – tu nebudu již s nimi.

V tom víru zmateném já raněn padnu kdes

a v ryku nadšeném dál přes mne půjdou voje –

kdo ze všech všimne si, že opět jeden kles’?

Kdo bude hledati tu mrtvé tělo moje?

Tu budu pochován ve hrobě velikém

a nikdo nezví to, kdy padl jsem, kde stlívám,

krev v boji prolitá se rychle vpije v zem –

a starý, krásný mír se opět vrátí nivám.

Nad hroby neznámých zas vzejde obilí,

lid pilný pokosí je za letního parna,

ó dobře měli ti, kdož nás tu pobili,

my víme, naše smrt že nebyla tak marna.

Ó klidně budeme spát v cizích hrobech těch,

nad nimiž skřivani si hnízda stavět budou

a v písni vyprávět, že poslední náš vzdech

nevyzněl nadarmo pro tuto zemi chudou.

Náš skon však neprospěl těm, kdož nás vedli tam

pro blaho říše své či v ziskuchtivé žízni,

on nevrátil ni mír – ten dostavil se sám,

když síla pohasla a kraj již hynul trýzní.

Jen v tom je užitek, že naše tělo, krev,

zas zúrodní tu prsť, v níž věky budem spáti,

a že dá lidu zas, co vzal mu války hněv:

že lidu chudému tak jeho chleba vrátí.