Padlý triumfátor.

Ó, Caesare, jenž hrdé trestal’s Caesary,

jenž s Bohem pospolu jsi řídil světa běh,

já tebe zřím, jak cváláš v bitev požáry,

jak v truchlé hymně děl dál dumáš o svých snech,

já tebe zřím teď v dômě Invalidů

v tvém sarkofágu z granitu a mramoru,

kde dějin dech vlá v ledovém svém klidu,

kde mrtvě spíš i s trofejí všech praporů!

Jen za úsměv, jenž koutkem retů tiše kmit

a na mžik ozářil tvou římskou bledou líc,

pro tebe krvácel francouzský snědý lid

a slávu volaje spěl davem smrti vstříc...

Teď v klidu spíš... Já z kraje šerých lesů,

v nějž Germanie upírá svůj soví hled,

pokořiteli Němců pozdrav nesu

tak ohnivý, že prohřeje i krypty led!...

Jak spoután ležíš tu v té kryptě v sloupoví,

kol tebe stojí triumfů tvých bohyně,

i vzpomínáš na jásot gardy hromový,

jenž v posled zněl na waterlooské planině...

Sup německý teď volně letí světem

a ty, ó, Caesare, v své rakve poutech spíš,

tvůj orlí zrak již nezašlehne vznětem

a ty své Waterloo ni Sedan nepomstíš!

Tak dlouho spíš – a Paříž bujně hýří,

v ní promenáda kokot svůdně víří,

zpěv, hody, smích a ples

tam zaznívají dnes...

A k mohyle tvé vojín zajde časem,

svědomí svého tajným kárán hlasem,

v své duši s hanbou cítí, jak je sláb a mdlý...

i v dumách opře se o hrobu zábradlí.