PAEONIA.

V tiché klášterní zahradě kvetly u bas-

sinu dva záhony, záhon lilií aristokrati-

ckých s bílou touhou a záhon pivoní

červených a hořících.

Rdíce se a šílíce oddávaly se slunci

a jásaly nádherou svých hlubin a klínů.

V bassinu mřely v mukách své žár-

livosti zlaté nufary.

V koutě zahrady stulen do stínu vzdy-

chal unylý šeřík pln modrých, vonných

hroznů.

A na začazené, vysoké, špinavé na-

hnědlé a oprýskané zdi pjaly se fialové

passiflory, tmavé hvězdy a černé růže

v tajemném snění o dálkách.

Tak hýřily květy slávou svých barev

a lásky.

Hrdá lilie pohleděla na nach pivoní

a odklonila unavený kalich a pivoně po-

prvé cítila muka své křečovité brunát-

nosti a lítost smyslného nachu svých

ňader.

Za bylo jí smutno a úzko. V tom

sklenul se nad klášterem a zahradou

obrovský růžový keř červánků a pivoně

se do nich zahleděla a tím víc poddávala

lásce své vnady.

A když tma, černá paní plynula v dál

a tlumeně zpívala velikou melodií, za

horami a za mořem bylo viděti strach

a hrůzu požáru a záře a pivoně zahle-

děla se do ohnivého vějíře roztaženého

k nebesům a tím víc svítilo její tělo na-

hostí a závratí do tmy.

Byla noc.

Nebylo barev, jen vzdechy květů

táhly zahradou a byly tak stejny, jak

vzdechy lásky.