Paestum

Kdybyste mohli zřít, jak se, podoben Héfaistu, belhám,

však byste vypukli ve smích, vy černí a s klasickým nosem,

a což teprve vy, vy rusé, jimž zvláštní buď chvála,

obživlý národe Řeků, ty, před nímž i zmožená noha

málem se pozvedá k tanci, by v taktu stoupala sborem.

Souladný míre sloupů, jež stavěla divoká vášeň!

Co je podsvětí, znám; ale rytmem a vůlí je zvládnout!

Nestvůrné bušení kladiv já slyšel a viděl jsem dýmat

ohnivý vrch, jenž nebyl jen pro zrak div, ale nitru

děsivý přízrak. Teď kráčím, ba kroužím – jen smějte se, smějte –

prvně po stupních Dórů. Zde ještěrku vyplaší mrštnou

krok, ale sameček hned k ní přirejdí, přilákán teplem,

tam, kde se k porfyru přilíp hlemýžď. Vran stohlavé hejno

krákorá k moři, ne k moři, to tekuté spíš je stříbro,

svítící na horizontu a vábící dál. Padá večer.

Souzvuk chrámů drásá, a zrádné zlozvuky duše

novým, horším smíchem chtí zpřetrhat akordy nebes.

Už jen pozvedám pohár; v něm víno, jak rodil je Vesuv,

svítí krvavě černé. Vám úlitbu, podzemské síly;

třpytivou krůpěj vám, hlavy přátel i přítelkyň doma!