Pagoda.

V svůj vějíř chytila jak čínská tanečnice

mé srdce krvavé a usmívá se snivá,

hned výš je vyhodí a hned je na rty skrývá

a moje rozpaky ji stále baví více.

Hle, před ní na stole v smích stahující líce

se šklebí pagoda a monotonně kývá,

jak fatum nezvratné se tupě na mne dívá,

má tělo nestvůrné a šikmé zřítelnice.

O kývej, pagodo, a směj se mému zmatku,

vždyť touha bezcitná jak tvoje usmívání

a bolest tajená mé srdce zhubí v krátku.

O kletý souhlase, v němž naděj má se ztrácí:

když ona přikývne, vždy k smrti bol mne raní –

a tvoje kývání vždy k nové resignaci!