PAK PŘIJDU...

Až první hvězda chladně blýskne šerem

a bolestná tma všecko zahalí,

má vášeň vzkřikne smutným podvečerem

jak naříkavé noční signaly.

Pak přijdu, víš to, přijdu nocí tichou

za bludičkami chladných zraků Tvých,

a urvu vše, co bylo Tvojí pýchou,

bych neslyšel víc záhadný Tvůj smích!

Ten smích, jenž dlouho v mozek se mi vrýval

rozchvělý jarem Tvého panenství,

oh, odumře – a v horkých slzí příval

smát bude se jen píseň šílenství...

A vyjdu potom, zpitý divou tuchou,

že zavraždil jsem bílou duši Tvou,

tam k řece půjdu nocí smutnou hluchou –

můj smutek němé vody uzavrou...