PALÁCE.

Jsou staré tiché paláce,

jež po celý rok zavřeny,

a tráva svěží chytá zde

se kolem mezi kameny.

Ti, jichž tu visí znaku štít,

se honí cizím po kraji

a pro tu zem svou ani lid

už jiskry lásky nemají.

Tak paláce jak v zakletí

tu leží – srdce kamenná,

a zimním větrům odvětí

jen v starých klenbách ozvěna.

Však uvnitř v sálech, jak to mrav,

vstříc minulosti vane dech,

tam řada pánů, řada hlav

na začernalých obrazech.

V jich tváři vrásek tisíce,

a v oku jiskra ohnivá,

a pánů těžká levice

na jílci meče spočívá.

Ti pro tu zem svou trpěli,

ni v boji, jenž byl zoufalý,

ni před katem se nechvěli

a pro tu zem svou skonali.

A vnuk již nezná dědů kout

a nepozná ho do stáří –

snad že se bojí pohlédnout

těm starým přec jen do tváří!