Paláce lásky.

To nejdřív háj byl vavřínový, tmavý,

jímž ob čas holubí se mihla křídla,

kde narcis hleděl zlatým okem z trávy

a k Dryad tanci pěla šumná zřídla

a Venuše svůj vlas česajíc plavý

k milenci, ku měsíci, stromy vzhlídla.

Pak byl to klášter, ambity měl šeré

kdes u moře, jež modralo se tmavé.

Sta Amorettů ku fortně se dere

a píseň trouvéra zní v zvonů Ave!

Vzduch andělských pln křídel; vzdechy steré

se nesly v dálku přes to moře lkavé.

Pak veranda to otevřená byla,

kde hovořil květ paní o umění,

z žen kyprých forem krása v svět se lila

na plátno, mramor, v pěvců smích a snění.

Královna tenkrát pěvce políbila

a lásce patřil noční čas i denní.

Pak zpustlý park to francouzského střihu,

jak maloval jej Fragonard a Watteau,

kam v stezky zarostlé ve stínů mihu

jak v slzách sluneční se kradlo zlato,

a mnohý abbé těžkou přimknuv knihu

snil vážně, o lásce co napsal Plato.

A nyní budoir to úzký, těsný

je s tapetami bledě růžovými,

ve čínských vasách vadnou květy, Vesny

dech v parfum uvězněný bloudí jimi,

co vějíř, fantastický pták, v rej plesný

sny pohání nad víčky zemdlenými.

Však láska božská, všemohoucí paní

v nich ve všech jedna, velká, vítězící,

slast její stejná, věčné objímání,

daň stejná vzdechů, tužeb, slzí v líci.

Ó lásky paláce, k vám v citu vzplání

zří zbožně básník ve snách, při měsíci!