Palaestina.

Jej smečka Švédů k stromu přivázala

a v tvář mu plili, vztekali se, smáli...

Pak buben starý s vozu jeden shodil

a v kostky na něm o démanty hráli.

A schlíplý žoldnéř s vousem nekonečným, –

jenž samá plíseň byl a bahno, špína, –

děl posměšně: „Ta česká, celá země

již brzy schudne jako Palaestina...

Co my necháme po své svaté pouti,

to káně urve a smeť ještě jiná...

He, není pravda?” – A ostatní řvali

ve smíchu hrozném: „Česká Palaestina.“

Jen muž ke stromu pevně přivázaný

své oči mhouří a své rety svírá...

Jej srdce pálí, vzpomínka se mnohá

svým krutým bodcem v jeho ňadro vtírá...

A po výsměchu šelem vínem zpitých,

jichž slova jej až do hlubiny mrazí,

on zašept k sobě: „Má vlasť Palaestina, –

však škoda jen, že spasitel jí schází.” –