Palais-Royal.

V kryt arkád tvých mne často zahnaly

přeháněk jarních prudké přívaly,

tam rád jsem unik vesny zbrklé rozmaru

a z nudy zevloval ve světa bazaru...

Nuž, zaskoč se mnou chutě pod arkády,

má čtenářko!... Snad přejde déšť ten kletý...

Aj, klenotník! Leč má jen samé řády –

však najdem kloboučky též, toalety,

dál oslepí nás třpyt ze skříní zlatníků,

i najdem obojky na krčky mopslíků

a plány Paříže, směs poesie,

portrety princezny, jež volně žije

a sklízí obdiv se svým cikánem,

zde koupíš průvodce i knihy o všech hrách,

o malbách v Louvru, nočních města zábavách,

tam alba, lístky, Zola s Rostandem,

tu zase restaurant jest s pevnou cenou

(viz skříň lososem, chřestem vyzdobenou!),

tam obrazy – ó, Muchovy to květiny

ční nad všednost jak růžné duše lekníny!

Za zářných dnů si děti hrají v sadu...

Já často podvečer jím bloudil v chladu,

pod jilmy, lipami jsem spřádal dumný sen,

já davy zřel, jak bouří, hučí, křičí,

z jich klokotu jak živý plam se týčí

a řeční, pistol v ruce, Camille Desmoulins.

A slovo jeho hrom, blesk paže kyn,

a za den z Bastilly – směs zřícenin!

Tak často snil jsem, sen svůj vtkával do rýmů...

Z dum těch mne básník krajan vzbouzel k posledu,

v říš prósy ved’ řka: „Pojďme nyní k obědu,

znám restaurant za frank a dvacet centimů!“