PÁLEČ.

Měl Kristus svého Jidáše a Hus měl svého Pálče.

Jej jako bratra miloval, s ním trávil mnohý den,

s ním pravdu v Písmě hledaje a slovem za ni válče

měl jeden velký, mocný cit a jeden velký sen:

Zřít zase církev Kristovu tak čistou, jako byla,

když apoštolé vedli ji, jak Ježíš každý chud,

kdy o království božím jen na této zemi snila,

o mučednické koruně, ne o té z drahých rud.

A když se proto na Husa bouř přivalila zloby,

šel Páleč svědčit do Říma o snahách jeho ctných,

by církev se zas oděla v šat z panenské své doby –

a když se vrátil, zradil jej za třicet stříbrných.

Jidáše lítost zkrušila, když den vstal po zločinu,

šel, peníz v chrámě povrhl a zhynul osidlem –

však český Jidáš po léta svou rozmnožoval vinu,

se zákonníky spojil se a radil v záští zlém.

Po léta pletl na bratra bič s nimi stopramenný,

po léta znovu zrazoval jej kněžím den co den,

po léta štval jej jako laň – až kletbou obtížený

Hus v hlubinách se hvozdů skryl, uštván a unaven.

Však marně: Páleč celý svět zval k honbě na přítele,

i krále zvala Zikmunda Pálčova polnice –

i vyšel Hus a pravdu svou šel obhajovat směle,

kde nepřátelé spojili se ve zdích Kostnice.

Když jali Krista Ježíše a Pilátu jej dali,

Jidáše lítost schvátila a zkormoutila jej –

když Husa jali proradně a svobodu mu vzali,

zasmál se Páleč jásavě a v divý dal se rej.

Když Jidáš vedl žoldnéře na Krista v Getsemany,

políbil mistra na čelo a mlčel jeho ret –

však český Jidáš přítele když zradil, slovem hany,

pozdravem bod’ jej nejhorším, co světem stojí svět.

Se stromu Jidáš – zoufání plod – visel v smutku smrti,

když Ježíš na Golgotu šel a nesl si svůj kříž –

když Husa štvali v Golgotu od zimy v léto chrti,

Páleč se na kříž věšel mu, by byla větší tíž...

A hranice když nad Rýnem již byla navršena,

on ještě přisáh’ před Husem, že neměl k němu zášť –

a Husa když už ztrávila moc ohně roznícená,

on zahanbením před světem tvář svoji neskryl v plášť...

Kříž na Golgotě zpráchnivěl, plameny shasly rudé,

o Kristu pějí pašije a píseň o Janu –

však v pašijích i v písni též vždy vzpomínáno bude,

že Pán měl zrádce v Jidáši, Jan v Pálči Štěpánu.

Že Krista, který učení nám lásky nesl nové

a za nímž Husa vodíval vždy srdce chvat a klus,

dal Jidáš v ruce nepřátel na hoře Olivové –

však bídnějšího Jidáše že našel v Pálči Hus.