PALESTYNA.

Ta země dražší je, než země jiná...

Kus našich Čech to, kraj to u Kolína,

snů dětských odkaz, upomínky svěží,

ač do mých skrání už se tiše sněží.

Dům Abrahamův, dvůr to okázalý

s drůbeže spoustou – my tam mléko brali –

za květin clonou, která v oknech stála

as nad svým šitím Sarah sedávala.

Tam Hospodin se časem na řeč stavil,

tam Isak s Rebekou svou svatbu slavil,

tam Esau rost, ten lovec zvěře smělý.

i Jakob, jenž šel sloužit za Racheli.

A bratří Josefovi pásli stáda

na úhoru blíž skály – na ta lada

rád vybíhal jsem – cesta s alejemi

šla poblízku tam do egyptských zemí.

Vrch s černým lesem v dálce na obzoru

mi Nebo představoval, onu horu,

zkad Mojžíšův zrak, halen smrti stínem,

v zem zíral, zaslíbenou Hospodinem.

Hoch Samuel kdys také vysedával

dny v naší škole; v sakristii spával,

kde jednou v noci slyšel rozechvělý,

že trest už kvačí na děkana Heli.

I místo znal jsem za zahradou naší,

kde David mrštil v čelo Goliáši

oblázkem bílým – vzal jej z potoka si

z těch, jež jsem sám tam potom našel asi.

Ó všecko, všecko žilo nám tam kdysi,

my Palestynu do Čech přenesli si,

tak znala dušička ji naše zbožná,

že zabloudit v ní není ani možná.

Dům Panny, kam nes anděl zvěstování

měl novou střechu, holoubků pár na ní,

a u kostela ve uličce stranou

Simeon stařec bydlil s svatou Annou.

V zájezdní krčmě, mimo město venku,

v prosinci mrazném, v chlévě ve přístěnku

pán Ježíš zrozen – a ta hvězda bílá

se za mých let pak znovu objevila.

Za vodu potom odjeli s ním lesem

před přeukrutným králem Herodesem;

když vrátili se, hošík Josefovi

hobliny sbíral, co on tesal krovy.

Šli na pouť jednou až do Boleslavě,

hoch ztratil se jim v lidstva husté vřavě,

máť našla jej, an s hořícími líčky

pře v kostele se s pány velebníčky.

Tak žil a rostl v stínu našich věží,

jak my jsme rostli. Roky běží, běží,

a totéž slunce, které nám pak plálo,

i jeho mladost kdysi zahřívalo.

A jeho Jordan my jsme Labem zvali,

a v Labi křtěn byl – my se koupávali

na místě onom, lze tam přejít snadně,

a zlatožlutý písek leží na dně.

Ten bílý Kaňk tam na polední straně

to jistě byla Galilejská Káně

a jistě naši šumaři tam hráli,

co svatebčané pili, tancovali.

Po vískách blízkých, mezích našich polí

vodíval jistě svoje apoštoly

a jistě k nám i přišli na zahrádku

a pod jabloní usedli si v chládku.

Vše dýchalo mi jejich přítomností

jak zem tak nebe. Každý rád je hostí,

jak starý mýtný v domku na silnici,

tak Lazarovy sestry bledolící.

Proč opustil, ach, kraj ten tichý, drahý?

Proč do města šel v dálku mezi vrahy,

kde opuštěn a zrazen lidmi svými

smrt zlou vytrpěl s lotry neřestnými?

Tak šli jsme my též do té modré dálky,

do cizích měst a do životní války

a v duši nesli obraz roviny té,

kde dětství naše snilo porozvité.

Ach, Palestyna!... Pozbuďme i víry,

je kouskem Čech nám, jehož obzor širý

se v daleko zdá jak sen luzný plovat,

a člověk nemůže ho nemilovat.