PALLIDA MORS.

Tak plaše sklonila jsi k mé hrudi hlavu svou:

kdes blízko, zcela blízko Smrt byla návštěvou!

My oba zachvěli se, a radost ubledla –

jdouc pod našimi okny, Smrt vzhůru pohlédla.

Mám zastřít všechna okna či světla zhasit mám,

mám dvéře zatarasit, by neviděla k nám?

Dní našich smutek roste v ten život vezdejší –

a denně naše láska je přece stálejší.

Byť stokrát zapírána, je posledním mým snem,

byť stokrát oklamána, je krasší každým dnem.

Vše ostatní, toť chvilky a závrati a blud,

toť záchvaty a hříčky, jež přišly odjinud,

vše ostatní je marno a v mhách to zhasíná –

a jenom naše láska to přečká jediná!

Ó zatul se v mé lokty jak v onen první den,

kdy slova nejvěrnější jsem řek’ ti okouzlen!

Dnů bude stále méně, víc lásky každým dnem,

až v posled u svých dveří krok Smrti zaslechnem.

My dlouho tušili jsme krok její z daleka –

ať vejde jako sestra a nás ať nezleká!