palma

severní lide, nejlahodnější klima

oválo život můj, touhu mou probudilo,

nejlíbeznější moře očima svýma

přehlubokýma

navždy mne, navždy sladce okouzlilo.

v srpnové noci o nich mi pověděla

palma, kterou jsem objal přitištěn ke pni,

krev moje s její krví si rozuměla,

tesknicí zněla:

„své ruce k modlitbě se mnou pobožně sepni“.

ztepilá palmo ovoce přetěžkého,

zabloudili jsme pod cizí nebe chladné.

jak zatoužila’s po křídlech, zamlklá něho!

mnoho-li všeho

chudobou zmrazeno, severem zmařeno, vadne.

o tvoje vyhnanství opřel jsem svoje léta,

tropy tvé koruny zbledlé jim poskytly střechu.

spolu teď sníme o rodných krásách světa,

hedvábná meta

iluse chlebem živí nás bez oddechu.

a dokud míza stoupá našimi kmeny,

bylo by možno naděje sladké se zříci?

před námi mapa světa se hvězdnatě klene,

život se žene, –

přece snad, palmo, palmo má bledolící.