Palma.

Za tmavých večerů, při lustrů záři,

v mdlém vzduchu bálovém, nad směsí tváří

jak nad mořem, jímž chvěje větru šum,

ční zdobná palma – rovna samotáři,

jsouc plna hrdosti a tichých dum.

Když pak se teskná noc juž připozdívá

a valčíkův a polek hudba snivá

mrazivým větrem v dálku němou zní, –

vždy zdá se, touhou že se pozachvívá

palmových listů jemné třepení.

A touží po nesmírné, žhavé pláni,

nad níž hvězd klenba modravá se sklání,

po noci na poušti, když ani šum,

kde pyšně by se pjala v pohrdání –

jak člověk samotář, jenž pln je dum!