PALOUK.

Víly a rusalky by tu tančit měly...

Poněvadž třpytivé stříbro měsíce

na tomhle palouku nejčistěji cinká

a nejvíce

vlasatých bříz a bodrých, naivních olší,

jichž srdce se rozkoší noci nepohorší,

shromáždilo se kolkolem

nad vodou, nad loukou, nad polem.

Poněvadž v travách ukrytý potok nejkrásněji tady

na flétnu hraje

či na šalmaje

a poněvadž všady

taková jasná záře jest,

daleko široko tryskající,

že bys moh’ každičkou myšlenku vyčísti tančícím v líci

i čarovný kontrapunkt vášnivých, tanečních gest.

Poněvadž až na to cinkání stříbrných paprsků luny,

kterých je palouk plný,

a až na tu flétnu či šalmaje

nikdo tu na nic už nehraje,

a až na ten chřestivý rosniček smích

nikdo tu neruší nápěv bezhlasých chvílí,

každý je tich...,

měly by tady tančit víly – –!

A také proto, že jistě

srdce nikdy tak dětinsky, čistě

po božství nahého rytmu

netoužilo,

neblouznilo,

jako se modlí oň dnes,

kdy podivný zármutek na dno mu kles’,

kdy trpko je žít’ mu,

proto, že osiřel smyslný kraj

odchodem svůdce, jenž jméno měl Máj – – –.

A nevolalo

nikdy tak žíznivě po zázraku,

jako dnes, vysoko na horách,

kdy lesklou oblohou bez oblaků

poprve půlnoční červen do stříbra paprsků měsíčních

chtivě dých’

a, žádostí třesa se celý,

horkou svou rukou do strun světelné harfy sáh’,

zpívaje se slzou radosti v oku

toužebnou, lyrickou sloku:

Víly a rusalky by tu tančit’ měly – – –!