PALOUKY.

Palouky melancholické jsem viděl v slunci kvést,

srpnových odpůldní ztlumený refrain zmíral v trávě,

a stvolů zvlněním opodál hlučných cest

vzruch bludných chvil šel měkce, kolébavě.

Bříz zlaté kadeře se zachvěly, jak vítr z lesa vpad

v kopretin zátoky a výkřik zazněl v dáli,

churavých nadějí zas rozkvétal nám sad

a vlahé ruměnce si šťastné zítřky lhaly.

Lem tišin zasněných se třpytil v zášeří,

revolty zpitých much bušily v unavené stíny,

těch samot království dech vášní nezčeří

výčitkou zoufalou, ni gesty slavnostními.

A západ skloněný své sítě rozvěsil,

rubíny pohárů zaplály nad obzory,

zlých smutků přívaly bouřily zmatkem žil

a parfum rozkladu se snesl v zadýchané póry.

Z palouků melancholických se vracím v dědiny,

vřes žhavé polibky mi něžně vrhl v tváře,

tma tiše padala v rozběhlé pěšiny,

kraj dřímal zatopen v snů zamodralé páře. –