PAMÁTCE A. PRAVOSLAVA VESELÉHO.

Jak mohli bychom býti hrdými

na čerstvých oněch hrobů několik,

kdyby ta hrdost spolu nenesla

takový osten teskné bolesti!

Kolik nás ještě? Ruka třese se...

A kolik by nás mělo vlastně být?

Ach, člověk už se bojí počítat...

Odešel navždy z řady celý muž,

churavé tělo s duší Promethea,

syn světla, ohně – kdo jej nahradí?

Smrt, když jej brala, stiskla hrdlo nám,

až srdce zaúpělo bolestí.

To poslední byl akkord ze všeho,

co zveme tady lidským životem.

A život ten je česká pohádka:

v dnech mladosti tak šlehal z duše jeho

ten Promethea odkaz planoucí,

že prozřetelná bdělost úřadů

se usnesla jej trochu utlumit

ve stěnách šedivého žaláře.

Tam pobyl si a potom pustili

jej na svobodu. Ano, „na svobodu“,

jak úřední se vyjadřuje sloh.

A zatím oko jeho zbystřelé

v šedivé celli, vyjdouc na světlo,

žaláře duší všude vidělo,

žaláře hrozné, klece mistrné,

v nich tvoři bědní, duše zakřiknuté,

železné kukle vbité na mozcích,

otrockým zvykem křídla zakrnělá

jak rozšafná má drůbež domácí,

se rodili a žili, zmírali –

a tomu říkalo se „na svobodě“!

Oh, idyllou se nyní jemu zdál

ten žalář těla, který opustil!

A že byl oheň jeho neshasen,

a že jej živit musil, pálil klece

a roztavoval mříže bědných duší

i pevné kukle zotročených mozků

a jiskry srše na rozšafnou drůbež

létati nutil křídla zakrnělá –

až přišla Smrt a plamen přikryla...

Na jeho hrob teď Jaro usedá

a dá mu úsměv svěží zeleně

a pestrým květem chodce pozdraví,

jenž stane tu.

Ó hrobe předrahý,

jak mohli bychom býti hrdými

na poklad tvůj, jen kdyby nenesla

ta hrdost v sobě tolik tesknoty!

Buď pokoj Tobě, synu plamene!

A věř, že dokud dech v nás, bude žít

tvá v nitrech našich čistá památka,

neb kdykoli by blednout začala –

Tvé prázdné místo steskem bolestným

ji zas a hlouběj nám tam vyryje...