PAMÁTCE ANTONÍNA CHITUSSIHO.

Mne obletuje, Chitussi! Tvá duše,

jak vkročím na ty drahé chodníky!

Co snil a cítil’s, co Jsi v dumné tuše,

jíž byl Jsi pln, tkal v Krásy odliky:

to, malíři! jenž poetou byl’s více,

zde v těchto místech vše mi vane vstříc,

jak válo kdysi na Tvé bledé líce

a vzněcovalo hled Tvých zřítelnic.

Vím, tato řeka, tyto staré stromy,

ten Petřín vzadu a ten šerý hrad,

ty roztroušené malostranské domy –

ten pohled zde byl Tobě drah a svat.

A jako s jarem vracejí se ptáci,

by žili dál, kde v jeseň přestali,

tak znova vždy se vracel’s k této práci,

k svým Hradčanům, k své Praze ze vzdálí.

A tento obraz byl Ti idealem,

jak nám je všem, jimž vtisk se do duší.

My chodíme zde s radostí a žalem

a s láskou vždy; však laik netuší,

co vyvolený mistr tvaru vnímá,

když před ním života cíl nejvyšší

jak zjevení v své čárné kráse dřímá –

a tvůrčí vášně úpal nestiší!

A proto cítím, kdy tu bloudím taky

a potkávám Tvé druhdy přátely,

že Ty’s tu rovněž. – Nebem letí mraky

a řekou vlny; zámek ztemnělý

se v západ dívá kamsi za Petřínem,

kam slunce zašlo za červánky spát...

A stromy stezky hovoří s Tvým stínem

jak se mnou, s každým z nás, kdo má je rád.