PAMÁTCE ANTONÍNA MACKA

Vzpomínám přítele a učitele,

jenž prošel hořem pozemských všech běd,

– byl příliš velký pro náš nízký svět –

a prožil muka duše osamělé.

Šel jinou cestou, než jde lidstvo celé,

strom byl mu často míň než malý květ

a víc než poznání všech lidských věd

mu bylo jediné jen slovo vřelé.

Tu pravdu velkou, kterou poznal sám,

že zlato, moc a sláva jsou jen klam,

ač na chvíli nás vzruší,

mi v srdce vštípil tak, že nyní vím,

že jediným je velkým vítězstvím

získati lidskou duši.