PAMÁTCE BÁSNÍKA.

Umřel básník, jako květ pod jabloní tiše svadne,

jako v misce obětní bílé světlo shasne náhle,

jak když obraz prastarý v galerijní chodbě táhlé

při západu slunce kdys nenadále se zdi spadne.

Do polí, kde nebolí, co kdy v duši zabodlo se,

navrátil se lidský stín světlý mezi lidské stíny,

v světa šírém nesmírnu v jeho místo vstoupí jiný

– a přec slunce neshladí stopu, kudy on šel v rose.

Umřel člověk – myšlénka stopou chodí dál, jež zbyla,

umřel básník, bílý květ – jeho vůně neodvála,

nad hrobem, kam sestoupil, věčnost v den té smrti stála,

a ve starý, vzácný kříž písmo svoje tiše vryla.