PAMÁTCE BÁSNÍKOVĚ

Klesajíc drahou slunečního disku,

znalejší zas, že blíž má k neznámu,

neklidná duše – píseň vodotrysku,

jež plníc prázdní mramorovou misku –

tříští se do vzduchu a šumí v tmu.

Odtok a přítok, dění věčně dělné,

pěnící rozkoš, zmar a prolnutí,

kypivost žízně nedohasitelné,

běh bez dechu a vření bezúčelné,

únik a výtrysk, proud a prahnutí!

Než dovyzpívá hmotu-vražednici

a dřív než vyproudí svou bolest-hru,

zaniká potmě do neznáma znící

neklidná duše – paprsk tryskající,

jenž hasna plní misku z mramoru.