PAMÁTCE BEDŘICHA SMETANY.

Jak čas ten letí! Přes čtvrt věku již

svůj věčný spánek, velký Mistře, spíš

v tom těsném lůžku, ve studeném lůně

všem Čechům svaté Vyšehradské skály –

a stále ještě slza v oku pálí

a dosud hořem srdce naše stůně.

Jsme bláhovci! To jak by kámen ten,

jímž přikryli Tě, v poslední svůj sen

když sklonil’s hlavu, byl nám pohřbil více

než slabé tělo, vetché, zbědované – –

Pryč se slzou, jež po tváři nám kane!

Duch žije dál, byť shasla žití svíce!

Tvůj odkaz, Mistře, svěží jako dřív,

je stále mlád a věčně bude živ.

Vždy vzbudí obdiv Libuše jak kdysi,

chrám Thalie když otvíral se nový;

smát budeme se vždycky Kecalovi

a vždy nás k slzám pohne „Rozmysli si“;

jak rozjaří nás venkovanů sbor,

tak steskem svým nás dojme Dalibor

i Miladina obžaloba tklivá;

jak nyní nás, i pokolení jiná

vždy jímat bude píseň Vendulčina,

jež u kolébky sirotečku zpívá.

Je smutno u nás – – – i těch našich děv

už po venkově mlkne jarý zpěv

a povrženy národní ty skvosty,

jichž zpěvný národ náš kdys vážil sobě;

teď u nás ticho, mrtvo jako v hrobě,

jen někdy ozve popěvek se sprostý.

Však bude jinak – musí jinak být!

Přec nechceme se sami zahubit

a klamným heslem nedáme se zmásti!

Tys, velký Mistře, zpěvné perly na ty

nám ukázal. Tvůj odkaz je nám svatý!

Nuž, tedy zpěvem k srdci, srdcem k vlasti!