PAMÁTCE BOHUMILA HAVLASY.

Tys přál si umřít mlád...

Sám, neznaný v neznámé cizině

bez přítele a druha, kol jen chlad,

a s duší bloudící v poslední vidině

kdes v domově po klínu matčině –

tak umřels – mlád!

V tvé duši nikdy nespočinul klid;

byls jedním z nás,

jimž osten nepokoje v srdce vryt,

jejž zlomí hrob, ne čas.

Sám každý z nás se bere cestou svou

jak dravý pták – neb uštvaná jak laň,

a mezi sebou jsme si cizinou

a v žití sotva stiskneme si dlaň;

jen z našich řad když zase někdo pad,

se ruka k srdci přitiskne

a z oka slza vytryskne

a víme, druh jak druha přec měl rád!

Nač tobě více slov?

jsouť jak to větru šelestění,

jež táhne přes tvůj pustý, smutný rov –

to tebe nezbudí –

jen trávě, jež ti vzrostla nad hrudí,

to z daleké buď vlasti pozdravení! –