Památce Calderonově.

Již odpusť, duchu, v sluneční že jas

a hloubku tůní, myšlenek Tvých báně

se odvážilo oko trpasličí;

paprslek jediný z tvých věčných kras

jen dotekl se chudobné mé skráně

a jeho dechem tisíc květů klíčí.

Jsouť prosté chudobky to české duše,

již ruka dějin v pouta utkala,

jejížto noha skalami běd kluše,

než v rajská štěstí místa bývalá,

své minulosti kryta baldachýnem,

se dorve vůlí, nadšením a činem.

Hle, obraz Tvůj! Obrysy titana

veleby božské, a přec člověk pouhý,

v němž božstva píseň, na čas uspaná

a hnána větrem nebeské své touhy,

zaznívá v širé nebes klenutí

a mocnou svojí mává perutí!

A divím se, že soustavu těch světů

Tvé nerozehřál písně proud i šum,

že nesnížil se v nevystižném letu

hvězd vesmír dolů na ten zemský rum

a neobjal jej v sladké lásky tísni –

ten zázrak moh’ bůh popřáti Tvé písni!

Ač usnul jsi už dávno pod cypřiší,

ač věkův dvé již na Tvém leží hrobě,

Tvou píseň posud žasnouc lidstvo slyší

a žehná s pokorou i pýchou Tobě;

od prosté dívky k hrdé signorině,

v nichž stejný hoří lásky žár i pal,

ať jejím bolem bludný zpěvák hyne,

ať její slzy král sám vyplakal;

Tvůj hymnus klenbou pyšných chrámů vane

a bujných kvílí lesin samotou,

hispanskou řekou slza Tvoje kane

a blesk Tvůj sviští vášní mrákotou;

válečným ruchem slovo Tvoje buší

a bázní, strachem každou chvěje duší!

Paláce staví skvostné, přenádherné

cti rytířské a lásce k vlasti věrné

Tvá píseň slavná o Fernandu reku,

té hvězdě světlé z pouhaslých věků;

a Magus Tvůj magickou září slní

člověčích mozků miliony steré,

myšlenka za myšlenkou mysl plní

a za paprskem nový již se dere.

Duch lidský, aj, svá pouta láme v kusy

a z hroudy šedé v sluncí spěje svit,

svůj šlape popel a dým lidský dusí

a ve ztracený nebes chvátá byt...

Hle, v démantovém vzdušin lesklém kraji

kříž ze dřeva se staví před okem;

viz lásky symbol, plný čar a bájí,

jenž stejně září v nebesa i zem;

v tom znaku smíření a hříchův odpuštění

se mečův rozmach v sladkou náruč mění.

Kříž na nebi se v pestré duze třpytí

severní hvězdou v moře vlnobití,

a do tmy srdcí mocně šlehá, tepe

jak velkých bohův činy velkolepé.

A ku kříži kdo jednou přísahal,

ať uvedli jej v smíchu na hranici,

neb v řvavě zvonů k bídné šibenici,

ať v jeho nitro bludný vešel žal –

ten v přístav lásky s Tebou zavítá,

a byť co oběť vášní ubitá!

Nám ve plamenech Hus byl pochován,

nám šibenice vzala všechen květ,

an ještě dech Tvůj vůní plnil svět

a v živých srdcích rozbíjel jsi stan.

A my jsme potomci! V nich stejná krev

se posud proudí z uplynulých věkův,

jeť posud v nich ten starý český zpěv

a dávná chrabrosť odumřelých rekův! –

O nadchni, duchu, nebeskou tou písní,

již pěl jsi minulým i budoucím,

i národ můj, než sen své slávy vysní,

tím zvukem měkkým, vlídným, horoucím,

by v minulém svých činův blahu tona

se vzpřímil písní, myšlenek svých letem,

ať navždy povzdech v prsou jeho skoná,

a on ať šťasten žije tímto světem.

Ne sám snad šťasten! Ale blažen v smíru,

jejž sladce zapěl národům zpěv Tvůj –

hold obdivu Ti, pýcho bohatýrů,

genius český odesýlá svůj!